Nezávidím, i když...

Já, která bytostně nesnášela tak zvanou červenou knihovnu, kde si bohatý vezme chudou, či naopak, dnes jako blbka hltám každý sladký film se zatajeným dechem.

foto: domácí archiv

Jakmile v televizi zahlédnu azurové, do nedohledna se táhnoucí moře, obklopené bílými skalami, lemovanými zelení, v povzdáli zámeček s věžíčkami, zasazenými jako perla do smaragdové zelené, jsem v ději na to šup.

Obyvatelé zámku přetékají zdvořilostmi, muži v motýlcích, vedle honosných rob dam, kříšťálové vázy třpytící se orosenými růžemi, starobylý nábytek dýchající staletími, stropy vykládané interziemi, malbami, podlahy nablýskané...

Matky odpouštějící nevděčným dcerám, dcery zase sobeckým matkám, vřelá objetí podbarvená slzami- vše odpuštěno. Rodina se vždy s prospěchářem, lačnícícm po penězích z prodeje sídla, nakonec dohodne a zámek jako rodové sidlo zůstává perlou rodu.

Film končí, pozlátko hladící dvě hodiny dušičku je v nenávratnu a nastupuje realita.

Chalupa na Vysočině potřebuje natřít dřevěné části, zděné zase obílit, opravit střechu, padající obklady, propadající se dlaždice terasy vyměnit za jiné, trávník zbavit mechu, zrýt zahradu...

A majitel - správce objektu, zahradník a uklizečka v jednom - má polochromé ruce a operaci si nemůže dovolit, protože "kdo by dosloužil starému psovi a letitým kočkám".

A tak se už zase těším na přeslazený film v telce, kde služebnictvo kmitá kolem i uvnitř domu, stařešina rodu si hoví v křesle obklopen vděčnými dětmi a vnuky a vše sleduje štěstím zalitýma očima, s pocitem, že vše je a bude jak má být.

Hezký víkend a sladné sny ve dne i v noci svým čtenářům přeje L.Č.