K nedělní kávě: Bílý jako čokoláda

V době, kdy si sousedé pořídili několik fenček, začal se nám náš maltézáček toulat. Cítit to jejich okouzlující aroma a nepokoušet se za nimi utéci, to by snad bylo proti přírodě. A tak se začal podhrabávat pod plotem.

foto: archiv

Většinou jsme ho lapli včas, jenže párkrát se nám to nepovedlo. Jak jednou pes (a nejen pes) přičichne ke kouzlu čubky, stane se z něho roztoulaný sexuální dravec.

Už jsme byli tak vytrénováni jeho útěky, že když nebyl k nalezení, bez řečí jsme s mužem nasedali každý do jednoho auta a rozjeli pátrání.

Červené auto s šoférem, drtícím mezi zuby slib, že toho skřeta přetrhne, pátralo v jedné vesnici, tmavé auto s řidičkou, vyřvávající jméno psa, připomínalo ve druhé vesnici příjezd „kůžkaře".

Naposledy jsem projížděla po cestičkách mezi staveními s hrdlem sevřeným strachem při představě, jak se to „praseti pod pazourek" rve s vlčákem, který ho určitě zamorduje.

Po půl hodině vyřvávání a popojíždění jsem ve zpětném zrcátku spatřila malého černého pejska jak upaluje za mým m autem.

Přidala jsem plyn, abych ho nepřejela. Jenže černý pejsek přidal taky. Nedalo mi to a tak jsem zastavila.

Sotva jsem otevřela dveře auta, skočilo mně to černé stvořeníčko do náruče a začalo mě radostně olizovat.

Pane bože! Tohle páchnoucí zplihlé psisko, ze které bláto stříkalo na všechny strany, že je můj bílý maltézáček?

„V čem ses to, ty prasáku, vyválel?", tiskla jsem ho k sobě a málem ho začala olizovat taky. Domů jsme přijeli jak čuňata oba a auto připomínalo chlívek...

Hezkou neděli všem.L.Č.

Ukázka z Moje zvěř a já