"Kdyby se ten náš aristokrat s rodokmenem viděl v zrcadle, nedovoloval by si tak. Váží kolem tří kil a je poloviční než náš kocour. Přesto si troufá na kde koho, hlavně na sousedova křížence kolie a německého ovčáka. Ten váží dost přes čtyřicet kilo a naši sněhobílou pápěru si na první pohled zamiloval. Nejspíš proto, že kdykoliv se přiblížil k našemu baráku, tak se na něj náš vztekloun vrhl rychlostí dělové koule, pověsil se mu na ucho jako náušnice a za výstražného vrčení ho hnal domů. Tam se ucha pustil a spokojeně se vrátil. A to se opakovalo denně po pět let. Až jednou...
Obr vřeštícího skřeta popadl do tlamy a pak ho s gustem čumákem válel po zemi. Mrňous kvičel tak, že jsem si myslela, že je to jeho konec. Za pět minut mu ale visel na uchu znovu.Obr ho zase v tlamě přidusil a nakonec znechuceně vyplivl.
„To máš, ty pitomečku, za to, že si nedáš pokoj,“ tiskla jsem psa k sobě a pro jistotu ho zavřela do koupelny. Netrvalo to ani dvě minuty a pitomeček se, jakoby zázrakem, objevil znovu před barákem a s očima podbarvenýma vztekem zaútočil znovu.Naštěstí jsem ho ve vzduchu včas chytla. Dodnes je mi záhadou, jak se z koupelny dostal.
Myslíte si, že si pak dal pokoj? Kdepak!Kdykoliv jdeme se psem okolo sousedova domu, dusí se náš skřet na vodítku s jediným přáním to tomu obrovi spočítat. Co naděláte. Nezbývá, než trpělivě obrovi vysvětlovat, že modrá krev je prostě modrá krev, a děkovat mu, že ho ještě nezamordoval. Dělá, že to chápe, ale myslí si své. Já taky. Že totiž ne každý aristokrat se dokáže jako aristokrat chovat. A naopak." Z knihy Moje zvěř...
PS: Dnes je mu šestnác let, skoro nevidí, neslyší, ale nemít vodítko, tak se "bude kamarádit" s kdejakým obrem zase.
Hezkou neděli všem čtenářů přeje L.Č.