„Vždycky jsem měl doma psa i kočku,“ zasnil se muž, když se smířil se situací. „Pozor! Chce kočku! A ty kočky nesnášíš!“, varoval mně vnitřní hlas.
„A taky psovi by bylo ve dvou veseleji,“ dodal.
V tu chvíli cit k němu přehlušil všechna moje varování a já mu kotě slíbila. A tak k nám přibyla kočka.
Později, aby nezůstala bez mateřství zatrpklá, jsem jí dopřála koťátka. Kočka zatrpklá nezůstala, zato muž, po pěti koťatech, která jsme nemohli nikde udat, ano.
Navíc, když chtěl koťata utopit, jsem hystericky řvala, že jedině přes mou mrtvolu! A tak jsem do toho spadla jako hruška na ježka. Šest koček a pes!
Těžko si kdo umí představit tu trnitou cestu, po které jsme museli projít, abychom soužití se zvířaty přestáli bez úhony na zdraví.
Vedla z městského bytu, s nablýskaným nábytkem a parketami, koberci, závěsy a záclonami až na zem, damaškovým ložním prádlem, ubrusy a dečkami do venkovské chalupy s holými okny a dlažbou, nábytkem vyzdobeným kočičími drápky a kanafasem s otisky zablácených tlapiček. Od stolování na cibuláku po společný stůl s kočkami, které si vytrvale pacičkami přitahují naši ruku se soustem ke své tlamičce.
Herec Jiří Sovák si v jedné ze svých knížek postěžoval, že mu kočky, které milovala jeho žena Anička, prožíraly majetek. Souhlasím.
Mně prožraly nový zimník, jarník, cizokrajnou dovolenou a momentálně mně prožírají kosmetické vylepšení zevnějšku.
Při pohledu do zrcadla se utěšuji, že mám i duši, která snad, oproti zevnějšku, je na tom o něco líp.
Pokud se Vám tento článek libil (nebo i některy z mých předchozích), můžete mne podpořit v anketě,
za což vám milí čtenáři děkuji (zde "ankete")